Šrumec nejvíc s opuchlýma očima, když po dvou hodinkách komatu pozdravíte naproti v nonstopu poslední koblížek a koupíte si od něj prodavače, prodavače s výrazem pornoherce, sliny se vám sbíhají, oči jakbysmet, a ve dveřích už stojí vrátná a zdraví vás, zdraví a huláká, huláká: pane Š., víte, co jste proved? A opodál stojí chlapci osvětlovači a povídají, čau šéfe, tak si zase slavnej, tak já vůbec nekleju, kdepak, jenom se divím, co jsem to zase proved.
"Mrak nejvíc!"
"Nejvíc!"
"Neměli bysme nechat vypnout čidla?"
"Určitě. Jdu tam."
...a ono to houká, houká, houká, a houkat nepřestane.
Teprve, když člověk udělá pořádnej průser, tak si uvědomí, jaká by bez něj byla na světě nuda. Pročež už se zase šklebím. Je neděle a Švandovo divadlo má pro vás překvapení!
"...a pak tam do toho domixuj nějakej industriální bordel, rachot, víš co, hydrauliky a tak, já do toho pustím kouř, bude bordel, a vona pak jako vyjede z propadu, zazpívá to ukolébavku a bude to jako taková katarze!"
Ke Dnům otevřených dveří máme velmi rozporuplný vztah. Když strávíte v práci třicet dvě hodiny nonstop, mzdová účetní vás za to vyplísní hnusnou plísní. Na druhou stranu, když se vám přitom opije štychař, užijete spoustu legrace. Alespoň tomu štychařovi to tak přijde. A když máme jó štěstíčko, odpálíme někomu epileptickej záchvat.
